Kronika Sulovic a Lišic

Je poslední den naší výpravy, stojím na břehu jezera Svatého kříže (Lago di Santa Crose) v severní Itálii. Vlny jsou tu větší než na moři u města Grado, kde jsme se stavili včera. Fouká vítr, vlny přicházejí jedna za druhou a rozbíjejí se o kamínkovou pláž, každá ke mně promlouvá řečí beze slov. Všechno je tady a teď. Přítomné. Vlny, pěna, co z nich zbyde, silueta hor, každý z mých pěti parťáků...

Alespoň pro mne.

 Do očí mně čtyřiceti pěti letému chlapovi vstoupí slzy, nedokážu se jim bránit. Milan si toho všiml, ptá se, „Pavle, co je ti?" „Ale, asi všechny ty bojiště, nějak to až teď na mne dolehlo," odpovím.

 Vlny přicházejí jedna za druhou, a zanikají kamínkovou pláží u mých nohou, jejich ozvěny vstupují do mého srdce a mluví řečí, které rozumím: " žij, žij, žij."

V roce 2008 jsem se ze stránek Sulovické školní kroniky dověděl, že můj praděda Josef Nohejl byl legionář na Italské frontě. Z výpisu legionáře jsem zjistil, že byl zařazen do 33. střeleckého pluku československých legií v Itálii, Tento pluk se nesmazatelně zapsal do československé historie bojem o Doss  Alto. Jeho jednotka 7. rota, 2. četa zde patrně do bojů nezasáhla.

Rok 2014 byl rokem vzpomínání na rok 1914. Rok, kdy vypukla 1. sv. válka a to mne přimělo zajímat se osudy mého pradědy za 1. světové války ještě před jeho vstupem do Čs. legií. Prohlédl jsem staré pohlednice z fronty, z doby, kdy byl praděda ještě rakousko-uherský voják a pokusil se zmapovat jeho cestu.

 V této době jsem se díky manželce zkontaktoval s klubem vojenské historie, s CK Zeměbraneckým pěším plukem č. 12 Čáslav, který plánoval cestu do Itálie se záměrem navštívit bojiště 1. světové války. Slovo dalo slovo a já začal v internetových mapách hledat jediné konkrétní místo (vyjma zajateckého tábora) o kterém mohu s jistotou říci, že tam praděda byl, ať už jako legionář nebo voják CK Rakouska-Uherska. Místo, kde podle výpisu legionáře padl do zajetí, Monte Cucco.

Nebylo to vůbec snadné, během půl roku jsem se na internetu chytal doslova každého stébla, které mi mohlo pomoci Monte Cucco (Kuk) lokalizovat. Nejméně pětkrát jsem nalezl cíl, žádný se mi však nepodařilo potvrdit. Nakonec, pouhý týden před odjezdem, jsem na internetu objevil knihu italského důstojníka Enrica Torazziho s názvem Vodice 1917, ve formátu PDF. Byl v ní detailní popis bojů o Vodice, Monte Cucco i další místa (Zagora, Zagomila, Monte Santo), které potvrzovaly, že se jedná o hledanou lokalitu.

Objednáme si další piva, servírka udiveně zakroutí hlavou a prohodí něco slovinsky, turisty z Čech tu asi nemívají často. Přes den bylo přes 30° ve stínu, máme za sebou více než 800 km cesty auty a prohlídku muzea 1. sv.války v Kobaridu. Teď u stolu ve Slovinských horách (Slovinsko jsou samé hory), debatujeme o tom, jak v těch horách mohli tenkrát v zimě na pozicích přežít, natož válčit. Pod námi teče nádherná, divoká, průzračná Soča, do jejíž ledové vody jsme asi před hodinou našli odvahu namočit svá zpocená těla. Plánujeme další den, záměr je jasný, navštívit nějaké bojiště v okolí.

Předkládám návrh přesunout se o cca 30 km jižněji a navštívit místa kde byl v roce 1917 můj praděda zajat. Není mezi námi nikdo jiný, kdo by tu měl s jistotou lokalizované místo, kde za války byl jeho předek. Hlavním cílem zeměbranců je Vazzola v Itálii, kde jejich jednotka na samém konci války utrpěla velké ztráty, tam pojedeme pozítří. S mým návrhem všichni souhlasí. Do tohoto okamžiku jsem nevěděl, zdali vůbec místa, kde byl praděda, navštívím. Doufal jsem, že pojedeme alespoň kolem. Teď mám jasno, zítra jedeme do míst, kde se v roce 1917 při 10. bitvě na Soči bojovalo o Vodice, které byly chráněny vrchem Kuk, jemuž Italové říkali Monte Cucco. 

Z útoku na Kuk byly velké obavy. Hora měla špatnou pověst, říkaly se o ní děsivé legendy. Rakušané zde postavili více než 60 jeskyní otevřených po obou stranách, do některých se vešlo až 500 vojáků. Byla to přírodní pevnost, ze které se navíc dalo i zaútočit.

Enrico Torazzi, Vodice 1917

Ztěžka stoupáme lesním úvozem, je opět třicetistupňový hic. Ještě po sto letech je vidět, jak je hora převrácena dělostřeleckou palbou. Dnes tu rostou stromy, stromy které narostly, z těl vojáků, kteří zde padli. Máme oblečená jen trička, kraťasy a samozřejmě obuté pevné boty, stéká po nás pot, zrychleně dýcháme, nikdo zbytečně nemluví, a to nemáme výstroj a zbraně jako vojáci tenkrát. Jen Milan nese těžké dno dělostřeleckého granátu, který našel v lese. Kráčíme po úbočí Monte Cucco. Při bojích o tento vrchol byl zajat můj praděda, v roce 1917 se tu někde pohyboval, bojoval tu, padl do zajetí. Dost možná prožíval nejhorší okamžiky svého života.

Musel jsem se rozhodnout, jestli budeme stoupat na Kuk, nebo půjdeme k pomníku Vodice. Ačkoli byl praděda zajat při bojích o Kuk, rozhodl jsem se pro Vodice. Nevím, co bych na Kuku nalezl, ve Vodicích je pomník a nedaleko zachovalé kaverny, mám zodpovědnost za celou výpravu, kterou jsem sem vytáhl. Ke každé zatáčce jdu s nadějí, že za ní uvidím vrchol památníku. A pokaždé zase jen stromy a cesta, která mizí v lese. Dva členové výpravy to už vzdali, později při našem opětovném setkání naštěstí nelitovali. Zbytky rakousko-uherských kasáren, které prozkoumali, dostatečně naplnily jejich touhu dotknout se vojenské historie.

Konečně jsme u cíle Ti, kteří se o památník starají, dobře vědí, že na horu přichází vyčerpané výpravy, cca 100 metrů před památníkem je stůl a lavice, tady se dá v klidu odpočinout, něco pojíst, napít se a teprve potom dojít k místu, které má pietní důstojnost. Přicházíme ke kruhové stavbě památníku, za ní se nám otevírá fascinující pohled na protější horu, na jejímž vrcholu je klášter, Sveta Gora nebo také Monte Santo. Náhle se rozezní klášterní zvony a rezonují čarokrásnou krajinou. Je poledne, jsme sílou toho okamžiku ohromeni, lépe jsme příchod nemohli načasovat. Napravo na úbočí hory je kousek zákopu a další přenádherná vyhlídka, Už chápu, proč se o toto místo tak urputně bojovalo, je odtud vidět až k moři.

Je čas vstoupit do pomníku a udělat poslední krok.

Uvnitř se na velké kamenné desce nachází mnoho zrezlých součástí vojenské výstroje a výzbroje, část stehenní kosti, obratel,… Zapisujeme za regiment do pamětní knihy, Pavel i za sebe a dědu

-přiznávám, četl jsem jeho dojemný zápis o boji dědy a návratu vnuka do těchto míst.

Major Mgr. Milan Lehečka st., velitel regimentu a předseda Klubu vojenské historie

http://lir12.cz/nase-vyprava-na-socu-a-piavu/

Stalo se 11. 6. 2015.

Pavel Tomíška

Vodice. Pohled na východ, Sveta Gora (Monte Santo). Linie rakouské obrany.

   Vodice. Pohled na jih, území ovládané Italy.

    Vodice. Dodnes se v lesích nachází zbytky výstroje a lidské ostatky.

Vodice. Pohled na Západ, opěrný bod rakouské obrany Kuk (Monte Cucco)

    Kaverna zbudovaná rakouskými obránci.

Klub vojenské historie LIR 12 Čáslav

10 bitva na Soči

...Na 10. května 1917 tak byla v koordinaci s náporem u Aisny naplánována už desátá bitva na řece Isonzio, která proběhla (na rozdíl od předchozích tří krátkých na omezené cíle koncentrovaných útoků) podle jiného scénáře - 38 italských divizí stojících proti pouhým 14 rakouským mělo postupovat na 40 km široké frontě. 12. května skončilo ostřelování a začal postup pěchoty, která do konce měsíce na užším úseku fronty stanula 15 km od Trestu. 3. června však Rakousko-Uhersko spustilo velkou protiofenzívu, kterou během pěti dní získalo zpět téměř veškeré ztracené území. Výsledkem této srážky tak byly opět jen obrovské ztráty; 157 000 mužů na italské a 75 000 mužů na rakouské straně.

 Josef Váchal  -Malíř na frontě

http://www.vachal.cz/nafronte/